Káva je jako nejlepší kámoš – je tu vždycky, když ji potřebuješ, zvedne ti náladu a někdy ti zachrání den. Jak se ale z nenápadné rostlinky někde v Africe stal nejoblíbenější nápoj planety, který denně lemtají miliardy lidí? Čekej divoké historky, revoluce, vynálezy a hlavně hodně kofeinu.
Kdo si jako první řekl “Tohle si dám”? (Aneb kdo byl první kávový frajer)
Legenda praví, že to byl jistý Kaldi, pastevec koz v Etiopii, kdo si všiml, že jeho kozy jsou po žvýkání červených bobulí tak hyperaktivní, že ani v noci nešly spát. Takže co udělal? Samozřejmě to taky ochutnal. Možná mu to zachutnalo, možná ne, ale jedno je jisté – objevil kávu.
O něco později se káva dostala k jemenským mnichům. A tady se stal zázrak. Zjistili, že když tyhle bobule upraží, rozemelou a zalijí horkou vodou, dostanou elixír, který je udrží vzhůru na dlouhé noční modlitby. A tak se káva rozšířila po celém arabském světě – zpočátku jako nápoj učenců, mystiků a obchodníků.
Evropa: Když káva vyvolala poprask
Když se káva dostala do Evropy, reakce byly… ehm, divoké. Někteří tvrdili, že je to „ďáblův nápoj“, jiní ji považovali za zázračný elixír. Nakonec rozhodl sám papež, který si dal šálek a prohlásil: „Hele, tohle je dobrý, schvaluju.“ A tak měla káva volnou cestu do celého kontinentu.
První evropské kavárny? Benátky, 1645. Londýn, 1652. Paříž, 1672. Všude, kam káva dorazila, se rychle stala středem společenského dění. V Londýně si ji oblíbili obchodníci a intelektuálové, kteří v kavárnách diskutovali o politice, vědě i drbech. V Paříži se stala symbolem stylu, umění a elegance. A ve Vídni? Tam k ní začali přidávat mléko a cukr, protože co si budeme, silná černá káva jim byla trochu moc.
Ale ne všude kávu vítali s otevřenou náručí. Ve Vídni, Mekce a Káhiře byla kavárnám vyhlášena válka – prý podporovaly volnomyšlenkářství, politické debaty a přílišnou zábavu. Jenže zákaz pití kávy byl asi tak úspěšný jako zákaz dýchání. Lidé si ji prostě neodpustili, takže zákazníci vyhráli a kavárny se rozrostly ještě víc.
