Drazí přátelé (a ti, co stále věří, že balení je hra na strategie a triky),
dnes vám povím, proč jsem se rozhodl hrát „nedostupného“ a jak mi tahle geniální taktika zničila hned několik potenciálních vztahů. Věřte mi, v teorii to znělo skvěle, ale realita? Katastrofa. Přináším vám čtyři situace, ve kterých jsem si na vlastní kůži ověřil, že tajemnost nefunguje vždycky.
Pepa Balík: Expert na to, co na rande nefunguje. Sdílí vlastní historky plné trapasů. „Nikdy neříkejte na první rande, že byste se vzali v pizzerii. Věřte mi, mám zkušenosti.“
Když odpovíš za tři dny… a dostaneš jen „Aha.“
Byl jsem v tom přesvědčení, že čím déle si dám na čas s odpovědí, tím vzácnější budu. Vždyť to přece psali na internetu! Ženy chtějí muže, kteří je neuhánějí. Takže když jsem si psal s Klárou a ona mi napsala celkem obyčejnou zprávu ve stylu „Jak ses měl?“, rozhodl jsem se to strategicky nechat uležet. Čekal jsem den. Pak druhý. A třetí den, kdy už jsem si myslel, že musí být úplně natěšená na mou odpověď, jsem konečně napsal:
„Čau, jak se máš?“
A odpověď? „Aha.“
To bylo všechno. Žádné emoce, žádný zájem, jen tři písmenka, která mi jasně říkala: ‚Pepo, prohrál jsi.‘ To bylo tak chladné, že jsem se na moment zamyslel, jestli jsem jí náhodou neposlal výpis z banky místo zprávy. Ale ne, byla to jen čistá lhostejnost. A já pochopil, že hrát na vzácnost neznamená zmizet na tři dny.
Tajemný muž, který zapomněl, že se schůzky mají domlouvat
Markéta byla žena, která mě na první dobrou zaujala. Chytrá, krásná, měla smysl pro humor a evidentně i dostatek trpělivosti. Protože jinak by mi těžko napsala třikrát za sebou, jestli něco podnikneme. Já si ale myslel, že pokud se budu tvářit, že mám pořád hromadu práce, nebudu hned nadšeně souhlasit se schůzkou a prostě jí nechám „trochu tápat“, zvýším svou hodnotu.
Dva týdny jsme si psali ve stylu:
Markéta: „Tak co plán na víkend?“
Já: „To se uvidí. Svět je plný překvapení.“
No, svět možná ano, ale Markéta rozhodně nečekala, až se jedno z těch překvapení stane mnou. O pár dní později jsem se dozvěděl, že místo nekonečných hádanek si radši vyšla s někým, kdo si uměl naplánovat rande včas. Takže moje pečlivě budovaná tajemnost se rozplynula jako pára nad hrncem a já jsem zase jednou zůstal sám.
Když si myslíš, že vzácnost znamená kvalitu… ale spíš to znamená ignoraci
Tereza byla jiná než všechny ostatní. Žena s jasnými názory, sebedůvěrou a schopností vidět lidem do hlavy. Věděl jsem, že s ní nemůžu hrát primitivní hry. Ale přesto jsem se rozhodl, že budu vypadat jako ten, kdo má život tak plný, že si na ni sotva najde čas. Takže když mi napsala, rozhodl jsem se, že jí odpovím až za týden.
A taky že ano. Týden jsem si nečetl její zprávy, nepodnikal žádné kroky. Pak jsem si řekl, že teď je ten správný moment, kdy se vrátím v plné síle. Takže jsem konečně napsal:
„Ahoj, co nového?“
Její odpověď přišla během minuty:
„Promiň, ale mezi tím se objevil někdo, kdo ví, že pokud tě někdo zajímá, chováš se podle toho.“
A bylo po všem. Já měl být ten vzácný poklad, ale místo toho jsem přišel o hru dřív, než jsem vůbec stihl hodit první kostku.
Nejhorší „nedostupnost“? Když zapomeneš, že jsi vůbec někoho balil.
Tenhle příběh je možná nejvíc trapný. Jednou jsem se v baru seznámil s Aničkou. Byla vtipná, přirozená a navíc měla ráda stejný druh humoru jako já. Vyměnili jsme si čísla a já si říkal, že jí dám prostor, aby se těšila na mou zprávu. Žádné rychlé odpovědi. Jenže…
Já na ni úplně zapomněl.
Ano. Prostě jsem na ni nevědomky hodil taktiku „být vzácný“ tak moc, že jsem se choval, jako bych nikdy neexistoval. Za měsíc, když jsem náhodou procházel staré zprávy, jsem si na ni vzpomněl a napsal:
„Ahoj, jak se máš?“
Odpověď přišla okamžitě:
„To myslíš vážně?“
A pak už nic. Jen ticho, které bylo tentokrát zcela zasloužené. Tohle nebyla žádná nedostupnost, tohle bylo čisté selhání v organizaci vlastního života.
